Román autorky, o jejíchž životních osudech se skoro nic neví, vypráví o dnech Pražského povstání v květnu roku 1945. Autorčin pohled, založený na osobních vzpomínkách, je mírně řečeno velice neobvyklý. Popisují se v ní krutosti páchané Revolučními gardami nejen na německém civilním obyvatelstvu, ale i na Češích, kteří jen v nejmenším nesouhlasili s tím, co gardisté provádějí, a proti jejich řádění se postavili. Hlavním viníkem těchto hrůz byl podle autorky Pražský rozhlas, který svým bezdůvodným štvaním způsobil, že v těch několika dnech přišly o život desítky tisíc lidí. Památný boj o rozhlas byl podle ní jen zinscenovanou provokací, jež měla vyvolat vražedné běsnění a rabování. Květnové povstání bylo v jejích očích motivované pouze mstou, potřebou kolaborantů zamést za sebou stopy a ambicemi těch, kteří v konci války spatřovali možnost, jak se dostat k moci a bohatství.